Na třináctce žijete už sedm let. Co vás sem přiválo a jak se zde rodině Hrdých bydlí?

Než jsem se přistěhoval na Velkou Ohradu, bydlel jsem na Smíchově u botelu Admirál na nábřeží. Jednoho dne jsem přišel do bytu a tam pršelo... Vytopili nás sousedi a to tak "fest", že jsme pak dostali přidělený úplně nový byt tady na sídlišti. Mně se tu líbí, jsem tu spokojený. Dříve jsem dlouho bydlel na sídlišti na Spořilově, takže mi toto prostředí nedělá žádné problémy. Syn Jonáš tu má spoustu kamarádů, na každém rohu. Jemu se tu líbí moc. Je tu pěkné okolí a zdravé prostředí. Často chodíme či jezdíme na kole do "Prokopáku". Manželka akorát nadává na to, že tu pořád fouká silný vítr nebo že se tu nedá zaparkovat a ráno tu spousta aut troubí, protože nemohou vyjet, jak je zablokovali druzí. V zimě zase nemohou nastartovat a řvou motory, což vadí i mně, protože často kreslím do noci a ráno si chci přispat. Nostalgicky vzpomínám na den, kdy jsme se sem přistěhovali a na ulici nestálo jediné auto! Žena pochází ze Zruče nad Sázavou z vilky se zahrádkou, tak se jí ani nedivím, že se s bydlením na sídlišti stále nedokáže smířit.

Vzděláním jste umělecký sklář. Jaká vedla cesta od skláře ke kreslíři?

Ještě před svou sklářskou érou jsem chodil v Praze na Grébovce na kreslení a keramiku, tam to asi všechno začalo. Tam jsem získal vztah k umění. Kreslení mě bavilo už na škole, kde jsem kreslil karikatury spolužáků. Dokonce jsem jednou nakreslil celé "panorama" třídy se všemi spolužáky. Bohužel odzadu, protože jsem seděl v poslední lavici u okna. Dodnes umím zpaměti i ušatého prezidenta Husáka, který visel nad katedrou. Kreslené vtipy jsem začal kreslit s jedním spolužákem, se kterým jsme soupeřili, kdo udělá lepší fór. Když už byla těch vtipů pěkná hromádka a já měl po škole, vzal mě jednou tatínek a (málem za ruku, to mi bylo 19) odvedl do redakce Dikobrazu, kde jsem je ukázal tehdejšímu šéfredaktorovi. Samozřejmě mi je neotiskli. Až později, když jsem přinesl další várku, tak mi vyšel jeden malinký obrázek. To bylo přesně 21. června 1978 a tehdy začala má profesionální kreslířská kariéra.

Chytit se drápkem ještě neznamená mít vyhráno. Jak jste pronikl mezi zavedené a renomované kreslíře?

Na jednom ze srazů Dikobrazu jsem se skamarádil s kreslířem a muzikantem Honzou Vyčítalem a také s dvojicí kreslířů, kteří tehdy společně působili pod zkratkou MiKl - Karlem Klosem a Vencou Mikoláškem. Vyčítala jsem tehdy bral jako velkou autoritu a když nás poprvé představovali, vypadal jsem asi dost uctivě a plaše. Honza to ovšem hned vyřešil a povídá: "Hele, normálně mi drze tykej, jo!" Dodnes spolu jezdíme na čundry. Už ani nedokážu spočítat, na kolika jsme za ta léta byli. Jeden rok jsme spočítali, že jsme jenom přes léto byli "venku" po dobu 59 dní. Vyrážíme hlavně na Zbirožsko a na Plzeňsko. Jako kreslíři na volné noze můžeme jezdit i v týdnu, ale je to čím dál méně, protože termíny a uzávěrky pořád tlačí.

Se kterými časopisy jste spolupracoval nebo spolupracujete?

Začínal jsem v Dikobrazu, pak to byl Nový Dikobraz, Podvobraz, časopis Hec. V roce 1992 jsme s partou kamarádů - studentů fakulty žurnalistiky, kde já jsem vlastně nejstarší, založili časopis Sorry. Původně jsme si řekli, že uděláme pár čísel a jdeme od toho, ale možná právě proto, že jsme si nedávali žádné vznešené cíle, tak se myšlenka udržela a měsíčník vychází dodnes. Našel si svůj okruh čtenářů i zavilých kritiků. Kromě toho teď kreslím i pro Mladou frontu DNES.

Na jaká témata se ve svých kresbách zaměřujete?

Já se raději moc nezaměřuji... kreslím, co mě napadne. Dříve jsem hodně kreslil hospodské vtipy, ale pak mě ten pivní humor přestal bavit a kromě toho se na něj najednou vrhlo mnoho dalších kreslířů. Hodně vtipů z té hospodské záplavy už mi pak přišlo i nechutných. Teď se snažím, aby mé kresby byly i malinko poetické, aby se v nich dalo najít i víc, než je na první pohled vidět. Erotické fóry mám rád, ale když mě nějaký "sprostý" vtip napadne, dlouho přemýšlím a nakreslím jej, až když jsem si jistý, že je to opravdu vtipné, že je v tom nějaký nápad. Nesmí to být jen samoúčelné ukazování nějakých genitálií. Bohužel jsou časopisy, kreslíři i čtenáři, kterým to stačí.

Poetika i hra se slovy je docela dobře vidět na vašich posledních kresbách pro MF DNES. Do jaké míry promýšlíte u svých kreseb jejich vyznění a detaily?

Nejlepší na tom je, že mi kolikrát můj vlastní fór dojde, až když ho mám nakreslený! Napadne mě nějaká věc, nějaká "blbost", nakreslím to, a pak si najednou říkám: "No jo, člověče, vždyť ono to má docela hloubku." Takže ano, určitě také čekám na múzy a ony přilétají. Je ovšem třeba pracovat i systematicky. Každou chvíli mi třeba volají z nějaké redakce, že chtějí vtip na konkrétní téma. Před koncem roku proto hodně kreslím Mikuláše, vánoční fóry (samé kapry!) nebo hodně PF. Jedno zde mám i pro vás.

MICHAL HRDÝ

Narodil se v roce 1959 v Praze na Hanspaulce. Vystudoval střední umělecko-průmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě. Jako umělecký sklář dlouho nepůsobil a navázal spolupráci s časopisem Dikobraz, který mu už od jeho 19 let začal uveřejňovat kresby. Do dnešní doby jich pro různé časopisy vytvořil přes 4000. Dnes je kmenovým kreslířem časopisu Sorry a pravidelně přispívá svými kresbami do Mladé fronty DNES. S manželkou Janou se vzali v roce 1987 a vychovávají devítiletého syna Jonáše. V Praze 13 žijí od roku 1992.