Jan Sláma, třebonický rodák, se už od dětství zajímal o bojové sporty. Ze začátku to bylo judo, poté taekwon-do. U trenéra Jana Vávry v KTSO Praha chtěl cvičit kickbox, ale začal se věnovat thaiboxu. Kickbox a thaibox jsou si dost podobné. V kickboxu se používají chrániče na nohy a holeně, nesmí se útočit kolenem nebo loktem, více se skáče... V thaiboxu se používají jen rukavice, jsou povoleny kopy holeněmi a lokty, a to i na hlavu a útok je podstatně rychlejší. Dochází k užšímu kontaktu mezi soupeři. K odlišnostem ale dochází i v tom, kde se tento sport učíte. Například evropský thaibox je jiný než asijský. O těchto sportech, ale nejen o nich, jsme si povídali s mužem, kterého zdobí titul "Mistr republiky".

V kolika letech jste se začal tomuto sportu věnovat?

Ke sportu jsem měl vztah už od dětství, ale bojové sporty mě "chytily" až na vojně. Když jsem se vrátil do civilu, začal jsem intenzivně hledat školu, kde bych se jim mohl věnovat. Na motorce jsem jezdil po Praze a hledal alespoň nějaký plakát, z kterého bych získal kontakt, telefonoval jsem na nejrůznější místa... Nebylo to jednoduché, ale dostal jsem se na taekwon-do k Jaroslavu Vomáčkovi, po dvou letech do reprezentace. To jsem ale neuplatnil, protože jsem už začínal s kickboxem. Thaibox mi v té době připadal dost surový. Ale není to pravda, je to sport jako každý jiný, hodně technický.

S thaiboxem jste začal až po návratu z vojny. Není to pro vstup do vrcholového sportu pozdě?

Samozřejmě, že se mě trenér ptal na věk. Bylo mi dvacet, to prý ještě jde. V tomto sportu se člověk dostává na vrchol tak v osmadvaceti až třiceti letech. Kdybych začal dříve, nebylo by to na škodu, ale thaibox tady nebyl tak rozšířený a známý. Musím přiznat, že i rodiče se domnívali, že se budu pravidelně vracet se zlomeninami a jinými úrazy.

Jak dlouhá byla cesta od "pouhého" trénování k prvnímu zápasu?

První zápas jsem měl asi za půl roku, což byl úspěch. Navíc jsem hned v tomto prvním zápase vyhrál. Druhý zápas už tak úspěšný nebyl, ale naštěstí to byl jediný zápas, který jsem ve svých začátcích nedotáhl do vítězného konce. Poté následovala cesta do Rakouska, kde jsem měl vítězný zápas v kickboxu, takže začátek mé sportovní dráhy mi vyšel na jedničku.

Sport, kterému se věnuji, se bohužel neobejde bez zranění, díky kterým si čas od času udělám nechtěnou přestávku.

Jaký byl Váš největší úspěch?

Koncem prosince loňského roku jsem v Lucerně získal titul Mistra republiky, který mi otevřel cestu k mezinárodním zápasům. Už v únoru jsem jel na Mistrovství Evropy, které se konalo na Kypru. Tady jsem, jak se lidově říká, vybouchl. Důvodem nebyla má fyzická nepřipravenost, ale to, že jsem nezvládl zápasy po stránce psychické. Léto bylo ve znamení Mistrovství světa. Byl to Královský pohár v Bangkoku. Tady jsem ve třetím (závěrečném) kole prohrál na body s techničtějším Francouzem. Protože se hraje ve stylu K.O. pavouka, tak pro mě mistrovství skončilo. Přesto mohu říci, že pobyt v Bangkoku, který je Mekkou thaiboxu, byl pro mě obrovským přínosem, protože tam jsem mohl vidět, jak thaibox skutečně vypadá. Je to trošku jiné než tady v Evropě.

Dá se ale říci, že každý zápas na mezinárodním poli je přínosem, protože člověk nasbírá cenné zkušenosti a pozná tu báječnou atmosféru, která je pro sportovce takovým hnacím motorem. Nyní mě čeká zápas v Pardubicích. Ten bude asi o hodně těžší, protože to bude ve vyšší váhové kategorii. Výsledek bude záležet také na tom, kolik mi toho švédský soupeř dovolí.

Kde trénujete?

Jezdím trénovat až na Chodov, což je časově velmi náročné. Protože nestíhám dojíždět do tělocvičny každý den, snažím se, aby to vyšlo alespoň třikrát nebo čtyřikrát týdně. Jinak cvičím doma. Před zápasem trénuji samozřejmě denně. Ale skloubit práci a sport dá někdy skutečně zabrat.

Znamená to, že nepůsobíte jako profesionál?

Jsem poloprofesionál, takže nastupuji do béčkových zápasů.

I mistrovská utkání jsou vlastně amatérská a sportovci k nim nastupují v chráničích. Bez nich je diváci mohou v České republice vidět (s výjimkou dívek a chlapců do osmnácti let) v běžných zápasech. Ať už mezi kluby nebo mezistátními. V současné době se usiluje o to, aby se i thaibox dostal mezi olympijské sporty. V případě, že by se to podařilo, nastupovali by i v těchto zápasech soupeři ve vestách a chráničích.

Jsou některé doplňkové sporty, kterými si zvyšujete rychlost, postřeh apod.?

Já za takové sporty považuji vlastně všechny. Fotbal, hokej, běh, chodím do posilovny, ale všechno se musí dělat s mírou.

Když se blíží zápas, tak běh nahradí sprinty a všechno, v čem se zdokonaluje výbušnost.

Mají dnes malí kluci větší možnosti ve svých začátcích?

Klubů, které se věnují bojovým sportům, je stále málo. Výhodu mají snad v tom, že jsou tyto sporty známější a stávají se také oblíbenější. Lidé už nemají mylnou představu o tom, že ten, kdo se věnuje těmto sportům, se vlastně jenom "organizovaně pere".

Jaký je Váš cíl?

Myslím si, že můj cíl se neliší v ničem od cílů, které mají jiní sportovci. Chtěl bych být v tom, co dělám, nejlepší. A pakliže by se thaibox dostal mezi olympijské sporty, pak by se můj cíl posunul o stupínek výš.