Vystudoval elektrotechnickou průmyslovku a čtyři roky elektrofakulty na ČVUT. Pak se ale rozhodl odejít na teologickou fakultu a stát se knězem. Působil jako jáhen v Dejvicích, po vysvěcení byl kaplanem v Berouně a ve Sv. Janu pod Skalou. Dnes je devětatřicetiletý Mgr. Michael Špilar administrátorem farnosti u kostela Sv. Jakuba Staršího ve Stodůlkách, kde vloni v červenci vystřídal svého předchůdce Josefa Ptáčka. Má rád přírodu, elektriku a hudbu – poslouchá klasiku, miluje rock’n’roll, jazz, spirituály a křesťanskou muziku ke chvále. A taky sám dost hraje.

Jak se z elektrikáře stane kněz?
Ve víře jsem vyrůstal odmalička, ale to rozhodnutí přišlo mnohem později. V určité chvíli si člověk položí otázku, co s životem. Mně tenkrát přišlo, že tohle je ta Boží cesta pro mě, tak jsem vyrazil.

Musel jste se vzdát rodiny, manželství... Není to pro vás určitá oběť?
Já to jako oběť nevnímám. Já to chápu jako své místo v životě. Mně je takhle dobře. Dovedu si představit, že bych měl rodinu, byl bych táta, měl ženu a děti a staral se o ně. Ale tenhle způsob života umožňuje být s větší komunitou lidí. Je to způsob života, který jsem přijal za vlastní. Rozhodně tím netrpím.

Jak jste se ocitl v Praze 13?
Šéf rozhodl...(smích). Ze Sv. Jana jsem šel do Říma na postgraduál na fakultu Terezianum, kde jsem studoval křesťanskou spiritualitu, tedy stručně řečeno zkušenost a aktivní prožívání vztahu s Bohem. Celé studium bylo zaměřeno k praxi. Po dvou letech studia jsem se vrátil rovnou sem, do Stodůlek.

Je těžké být farářem na sídlišti?
Zdejší farnost moji předchůdci dobře stmelili, takže jsou tu poměrně široké skupiny lidí, kteří se dobře znají. Pokud sídliště obecně trpí anonymitou, tak v té farnosti je to znát méně. Tahle farnost je velmi mladá a příjemné je množství rodin s dětmi. Mám na starosti bohoslužby, křty, svatby, návštěvy nemocných, rodin... Mám tu tým lidí, kteří učí náboženství, sám mám na starosti deváťáky a teenagery.

Jak se vám pracuje s teenagery?
Moc fajn. Mě moc mrzí, když se říká, že mladí jsou zkažení. To říkaly starší generace skoro vždy. Oni jsou ale takoví, jaké jsme si je vychovali. Podle mě jsou to vesměs báječní lidé, kterým když se podá pomocná ruka, vyloupnou se z nich krásný lidi.

Co děláte ve volném čase, máte-li nějaký?
Mě baví mnoho věcí. Mám šíleně rád přírodu a pokud odpočívám, tak v lese nebo na horách. Zmizím do Sv. Jana pod Skalou, ale Prokopské údolí je také krásné. Stále mne baví elektrikařina a počítače. Ale nejvíc asi muzika, protože mě provází od mládí. V lidušce jsem absolvoval dva cykly zobcové flétny, na kytaru jsem se naučil sám. Když bylo v kapele moc kytaristů, začal jsem hrát na basu. Občas hraju na kravský roh – vrtaný jako flétna, který má nádherný hebký zvuk. A sám pro sebe hraju na saxofon, někdy na mandolínu.

Jak často využijete muziku při své práci?
Velmi často, na společenství s mladými, občas i v kostele, když slouží mši někdo jiný. Od konce 70. let jsem hrál moderní křesťanské písničky v dejvickém kostele sv. Václava. Dodnes pracuji s kapelou, která se sjede z celých Čech a Moravy, a týden nebo 14 dní děláme tábor pro teenagery i s muzikou.

Podílel jste se na organizaci benefičních koncertů pro Asii. Je dnes humanitární a sociální pomoc hlavní úlohou církve?
Hlavní úkol církve je zvěstovat Boží lásku k lidem a charita je toho integrální součástí. V církvi byla vždy starost o potřebné. Lidé jsou formováni ke vztahu k druhým, aby nebyli lhostejní k bídě a to mi přijde minimálně lidsky cenné...

V Česku se vybralo skoro nejvíce peněz na pomoc Asii. Nepřekvapilo vás to?
Ne, já mám Čechy rád. Myslím, že kvůli tomu, co jsme si prožili při povodních, se v nás probudilo to lepší „já“. Dochází nám, že nejsme soběstační, že bída existuje a že my na tom zdaleka nejsme tak špatně. Při neštěstích najednou bohudíky umírá sobectví.

Blíží se Velikonoce. Na rozdíl od Vánoc, které slaví celý národ, lidé Velikonocům moc nerozumějí. Co pro Vás osobně znamenají Velikonoce?
Pro mě jsou Velikonoce jádrem toho, co křesťanství je. Jsou svátkem vyjití ze špatnýho k dobrýmu. Jsou svátkem vítězství dobra nad zlem. Jsou charakterizovány Kristovým umučením a vzkříšením, které říká, že smrt nemá konečné slovo, skoro bych řekl – smrt má smůlu. Je to jenom „turniket“, sice nepříjemnej, ale jen turniket přerodu života do věčnosti.

Jaký smysl má postní období? Máte nějakou radu, jak ho prožít?
Radu mám jednoduchou: Opusťme něco z toho, co děláme špatně a začněmě v tom jednat dobře. Naši předci měli jednu hezkou věc – při postu si něco odřekli z jídla a to, co ušetřili, dali chudým. Takže ten rozměr postu nebyl jenom vůči sobě, ale zároveň vůči lidem okolo. Něco z toho asi zůstalo v českém národě z doby, kdy byl křesťanský – třeba i ta pomoc Asii byla takovým postním skutkem českého národa.

Co byste obyvatelům třináctky k Velikonocům popřál? Na co byste je pozval?
Každému, kdo zde bydlí, přeji, aby mu zasvítila velikonoční radost vítězství života nad smrtí. A chce-li kdokoli z našeho sídliště zahlédnout, co křesťanství je, pak ho zvu na kurzy ALFA do Komunitního centra Svatého Prokopa (www.centrumbutovice.cz).