Jak to vlastně všechno začalo? Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodla věnovat svůj čas a svou energii lidem z této geograficky i kulturně vzdálené země?
O peruánské indiány jsem se zajímala odmala, četla jsem o nich v knížkách, které jsem sháněla po antikvariátech. Moje první cesta do Peru proběhla v roce 1994, kdy jsem tam byla s horolezeckou expedicí, a pak jsem tam jezdila každý rok o letních prázdninách. Byla jsem tam vždy třeba měsíc, z toho čtrnáct dní mezi indiány, s kterými jsem se spřátelila. Ale říkala jsem si, že bych je mnohem lépe poznala, kdybych s nimi strávila více času, a tohle přání se mi nakonec splnilo. Přihlásila jsem se na peruánské ambasádě jako dobrovolná učitelka. Má nabídka byla velmi rychle vyřízena; nevěděla jsem, kam přesně půjdu učit, to určily peruánské úřady. Umístili mě na základní školu v Pucamarce, horské vesnici v departmentu Cusco. Strávila jsem tam jeden školní rok, od března do prosince 2001; na jižní polokouli mají totiž letní prázdniny v lednu a únoru. Letenky, ubytování, stravu, to vše jsem si platila sama, naštěstí jsem měla úspory z doby, kdy jsem podnikala. Když jsem se po tom roce vrátila domů, prožila jsem kulturní šok. Bylo to před Vánocemi, šly jsme s maminkou do obchodního domu. Viděla jsem, že lidé nakupují za spoustu peněz spoustu zbytečných věcí; vytanulo mi na mysli, jak v Peru někdy lidé umírají, protože nemají peníze ani na jídlo. Rozleželo se mi to v hlavě, a tak jsem založila nadaci.

Učila jste rok na peruánské základní škole. Pozorujete nějaký významný rozdíl mezi peruánskými a českými dětmi?
Ano, ty děti jsou úplně jiné. V Česku jsem učila na základní i na střední škole, teď učím na vysoké. Mí studenti mají zájem, mají motivaci studovat. Ale s nadšením peruánských dětí se to vůbec nedá srovnávat. Přiběhnou ráno do školy a hned se ptají učitele, co se ten den naučí nového. Když jim učitel něco vysvětlí, tak mu děkují, jak je hodný, že jim to tak pěkně vysvětlil. A ještě jedna věc je jiná než u nás. Slovo učitele v peruánské škole je zákon. Peruánské děti vůbec nenapadne, že by mohly odmlouvat. Jsou naprosto poslušné, neodmlouvají, nevztekají se. Není to ale otázka strachu, žáci učitele poslouchají, protože ho mají rádi a jsou vděční, že ho mají.

Životní úroveň v Peru je jistě jiná než v Evropě. Jaké jsou životní podmínky tamních obyvatel?
Není Peru jako Peru. Život v hlavním městě Limě se příliš neliší od života v evropském velkoměstě. Automatická pračka, televize, internet na každém rohu, to je standard. Někteří lidé tam vedou vyloženě luxusní život. Oproti tomu vesničané žijí ve velmi skromných poměrech. Pro vodu se chodí do potoka, záchody se nevedou, k jídlu mají třeba jen brambory. Na vzdělání dětí nejsou peníze, školství je sice bezplatné, ale dítě musí mít školní uniformu, potřebuje učebnice, sešity, tužky, a na to si ti indiáni prostě nevydělají. Lidé ve městech nevědí, jak se žije na venkově nebo mají naprosto zkreslené představy; vůči vesničanům navíc projevují neskrývaný despekt. Proto si indiáni velmi cení toho, že my s nimi jednáme normálně, jako se sobě rovnými.

Mohla byste v kostce popsat činnost Nadačního fondu Inka?
Naše hlavní aktivita spočívá v tom, že podporujeme konkrétní děti. Místní komunita nebo škola v Peru vybere nadané dítě a my pro ně u nás seženeme sponzora. Takovým sponzorem může být jednotlivec, ale může to být i celá organizace, např. škola. Peruánské děti začaly spontánně nazývat své sponzory kmotry. Kmotr je pro ně po rodičích nejbližší osoba; na tom je vidět, jak si té podpory váží. Filosofie pomoci je taková, že děti, které se něčím vyučí, pomohou v dospělém věku zlepšit život ve své rodné vesnici. Další naší aktivitou jsou partnerství škol. Konkrétní česká škola má partnerství s konkrétní školou peruánskou, jejich žáci si vzájemně dopisují a posílají si dárky. Těch partnerství je přes dvacet. Pomáháme školám v Peru i přímo, koupíme třeba pro školu okna nebo jí obstaráme dřevěnou podlahu. S jmenovanými aktivitami jsou pak spojené další akce v Česku i v Peru, zejména výstavy. Mnohé z těchto akcí nepořádáme přímo my, ale naše školy, a já jim jezdím vyprávět o životě indiánů. V Peru se těšila velkému zájmu putovní výstava tradičních českých výrobků, např. velikonočních vajíček.

Jak vypadá podpora peruánských dětí v praxi? Co všechno to obnáší?
Naše nadace má v Peru svého zástupce a tři spolupracovníky. Všechny peníze, které přicházejí na náš český účet, převádíme na účet peruánský. V Peru se vede podrobné účetnictví, kolik peněz jde na které dítě. Každé sponzorované dítě si napíše seznam školních pomůcek, které potřebuje, náš spolupracovník objede příslušné vesnice, vybere seznamy, nakoupí objednané pomůcky a pak je zase rozváží v bednách po těch vesnicích. Je s tím strašně moc práce. Nikdy nedáváme dětem ani rodičům hotové peníze, použili by je na jiné účely. Desetinu příjmů nadace máme na organizaci, není jednoduché se do toho vejít. Hlavní část našich provozních nákladů tvoří cestovné a platy peruánských spolupracovníků, dále poštovné a platby za bankovní převody. V Praze nemáme žádné náklady, pracujeme tady všichni zadarmo. Já osobně jezdím do Peru i pětkrát ročně; provádím tam české turisty, takže cestu mi vlastně zaplatí cestovní kancelář, pro kterou pracuji. Turisté se vrátí domů, ale já už jsem v Peru a mohu tam koordinovat aktivity nadace. Někdy spojím příjemné s užitečným a přivedu české turisty k indiánům do hor. Češi jsou rádi, že poznají indiány, ti jsou zase nadšení, že mají návštěvu.
V říjnu se na radnici Prahy 13 uskuteční výstava o životě peruánských indiánů završená koncertem latinskoamerické hudby. Podrobnosti naleznete v příštím čísle.

Jakub Truschka